Hrady blanenského okolí

Expozice Hrady blanenského okolí se nachází v přízemí blanenského zámku a představuje většinou dnes již neexistující stavby blanenského regionu.

1) Babice
Zřejmě na přelomu 13. a 14. století byl na vrcholu ostrožny cca 500 metrů jihovýchodně od Býčí skály vystavěn hrádek, jehož jméno dnes zůstává utajeno. Pravděpodobně sloužil jako opěrný bod střežící stezku procházející údolím Křtinského potoka. Stavba využila konce ostrožny, děleného na dvě části o rozměrech cca 15 × 40 a 20 × 7 metrů. Obě části hradu od sebe odděloval příkop, stejně tak byla přední část sídla chráněna dvojitým příkopem. Sídelní funkci plnila zřejmě přední část hradu, v němž se nacházel příhrádek zřejmě s věží. Další hradba za ním pak chránila nevelký palác a budovy pro služebnictvo. Zadní část hradu měla zřejmě hospodářskou funkci. Stavby byly ovšem dřevěné, postavené na kamenných, na sucho položených podezdívkách, do současnosti se po jejich umístění dochovaly jen nepatrné stopy. Babický hrádek existoval pravděpodobně jen velmi krátkou dobu.

2) Blansek
Zdejší kraj a zejména obec Blansko s okolními vesnicemi patřily již od 11. století pod správu olomouckého biskupství, byla proto patrná snaha po vybudování vojensky patřičně zabezpečeného správního centra panství. To původně vzniklo v podobě nevelkého opevněného sídla spolu s románským kostelem v dnešním Starém Blansku, význam obce však stoupl až po pozdějším přenesení manského sídla na opačnou stranu řeky Svitavy a položení základů nového městečka význam místa vzrostl. Zakladatelem hradu Blanseka byl významný muž a poradce krále Přemysla Otakara II., olomoucký biskup Bruno ze Schauenburg-Holensteinu. Z jeho podnětu vznikla po celé Moravě řada hradů, kterým dával rád své jméno, ale také osady a města kolonizované osadníky z německých zemí.
Vznik hradu je možno klást někdy k roku 1250, první písemná zmínka o hradu je ovšem až z října 1267. V letech 1267–1277 spravoval panství a hrad biskupský maršálek Dětřich Stange, r. 1281 se zde uvádí purkrabí Dětřich z rodu Vítkovců.
K roku 1339 je uváděn purkrabí na Blanseku Mikuláš, údajný potomek biskupa Brunona. Mikuláš nechal r. 1349 opravit zchátralý hrad za svoje peníze, ovšem roku 1354 byl již purkrabím na jiném biskupském hradě – Modřicích u Brna.
Roku 1396 dal biskup Mikuláš hrad, městečko a vsi s příslušenstvím do správy Erharta z Kunštátu a Skal. Avšak již r. 1400 bylo panství zastaveno za sumu 200 kop grošů Alšovi z Kunštátu s podmínkou, že hrad bude v případě potřeby kdykoli biskupovi otevřen. Roku 1416 pak získal zástavní právo na hrad pan Vilém Zajíc z Valdeka Po Vilémově smrti v bitvě pod Vyšehradem roku1420 bylo uvolněné léno ihned poskytnuto rytíři Janu ze Studnic. Roku 1424 táhlo údolím husitské vojsko od Račic k Černé Hoře a panství bylo opět vypleněno. Zda byl obléhán a dobyt i vlastní hrad Blansek, není nikde doloženo, obecně se má za to, že hrad se z obléhání vzpamatoval a byl dobýván při dalším husitském tažení roku 1431. Každopádně se kolem r. 1424 začalo se stavbou manského dvorce na Novém Blansku. O hradě jsou zmínky z roku 1437 a dle některých pramenů se ještě r. 1440 na hradě konal sjezd biskupských manů, zánik sídla však již na sebe nedal dlouho čekat. Jeho příčinou byl ničivý požár. Kdy k němu došlo, není známo, ale uvádí se, že nový držitel, pan Proček z Kunštátu, vlastnil od roku 1461 pouze zříceninu.
Dle místních tradic byl hrad částečně oživen za třicetileté války, kdy se sem uchýlilo pod ochranu provizorně opravených hradeb okolní obyvatelstvo.
O tom, že zakladatel hradu biskup Bruno byl muž velkého světa, svědčí také velikost jím zakládaných hradů, které skýtaly na svou dobu značné pohodlí. Rozsáhlá zřícenina Blanseku se nachází na protáhlé skalní ostrožně nad Pustým žlebem, přímo proti dnešnímu vstupu do podzemí Punkevních jeskyní. Stavební dispozice hradu byla dvojdílná, tvořená bezvěžovým jádrem s obvodovou zástavbou a předhradím, jemuž dominovala věžová stavba o rozměrech 11 × 15 m. Dnes jsou patrny poměrně velké úseky zachovalých zřícených hradeb, pozůstatky výstavného paláce s velkými okny a obvodové hradby jádra, dříve mylně považované za pozůstatky věže. Mimořádnou zvláštností je pak dvojitý příkop, vylámaný do skály a oddělující vlastní hrad od hospodářského předhradí, a jeskyně Pod hradem, spojená patrně s podzemními prostorami hradu.

3) Blansko
Existenci Blanska jako biskupského majetku lze předpokládat na počátku 12. století, ačkoli písemné zmínky o něm jsou až o několik desetiletí mladší – roku 1136 vedl brněnský kníže Vratislav s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem spor o stavbu kostela v Blansku. Za biskupa Brunona ze Schauenburgu již stál v tzv. Starém Blansku kostel a biskup poskytl Blansku právo trhu. Není vyloučeno, že při kostela se nacházela i biskupská tvrz či jiné sídlo. Biskup založil i hrad Blansek, který sloužil jako správní středisko léna. K roku 1397 je pak doložena existence dvora na levém břehu Svitavy, zřejmě v místech dnešního zámku. Držel jej Pecha z Moravičan. Zřejmě v této době se začíná též konstituovat i Nové Blansko v dnešní poloze. Zdá se, že v následující době existovala dvojitá linie držby Blanska: městečko s kostelem patřící k hradu Blanseku a manský dvůr v budoucím Novém Blansku. Z 15. století jsou dochována jména řady leníků držících jak dvůr, tak hrad. Po zániku hradu Blanseka nastává situace ke sjednocení obou zboží, k tomu však došlo až za Jana Doubravky z Hradiště, který roku 1526 získal hrad a městečko Blansko a o tři roky později i manský dvůr. Sjednotil tak oba dříve rozdělené statky. Písemně je doložena jeho stavební činnost na manském dvoře, v níž můžeme spatřovat počátky budoucího zámku. Kolem poloviny 16. století, v době, kdy Jan Doubravka je již olomouckým biskupem, je zřejmě již dokončena stavba tvrze a existuje i městečko Nové Blansko nacházející se pod ní. Významným mezníkem v dějinách Blanska je rok 1568, kdy je získává Matyáš Žalkovský z Žalkovic. Za něj a za jeho syna Jana dochází zřejmě od roku 1579 k rozsáhlé přestavbě blanenského sídla trvající až do počátku 17. století a po níž je bývalá tvrz označována termínem zámek. Žalkovští prodávají Blansko roku 1615 a po nich se na zámku vystřídala řada majitelů, z nichž jej nejdéle držel v letech 1640–1667 Kašpar Lev z Rožmitálu. Zřejmě za něj došlo k výstavbě schodišťové věže zmiňované v inventáři z roku 1667, který obsahuje mimo jiné i zprávu o zámecké kapli. Po Rožmitálově smrti následuje další střídání majitelů, roku 1694 pak získávají Blansko Gellhornové. Koncem 17. století byl zámek upraven v barokním duchu. Ačkoli se Gellhornové snažili o rozvoj vrchnostenské ekonomiky, založili např. výnosné blanenské železárny, ke konci jejich vlády kolem poloviny 18. století je však blanenské panství silně zadluženo ve velmi neutěšeném stavu. Roku 1766 proto Blansko prodávají majiteli sousedního rájeckého panství Antonínu Salm-Reifferscheidtovi. Blanenský zámek tehdy ztrácí svou rezidenční funkci a slouží jen jako letní sídlo případně byt pro přátele nebo zaměstnance železáren. Salmové zámek několikrát upravovali, nejvýrazněji do jeho podoby zasáhli roku 1818 (kromě likvidace předhradí v této době mizí i zámecká kaple), romantickou úpravou kolem poloviny 19. století a novorenesanční přestavbou roku 1870. To byl také poslední stavební zásah Salmů, kteří postupně chátrající zámek drželi až do roku 1945, kdy jim byl zkonfiskován. Roku 1960 byla zahájena rekonstrukce, která měla stavbě vrátit renesanční podobu a po ní se zámek stal sídlem Okresního vlastivědného muzea , dnešního Muzea Blansko.
Podoba původního lenního dvora z konce 14. století je neznáma. Mohla to být věžovitá stavba nacházející se v jihozápadním rohu zámeckého areálu. Postupně však se zvyšují nároky na komfort bydlení a nevelký dvůr či tvrz přestává vyhovovat. Za Jana Doubravky z Hradiště ve dvacátých letech 16. století dochází k přestavbě blanenského sídla. Přístavbou vznikla nová křídla, západní, navazující na původní stavbu, a východní. Po polovině 16. století byly zřejmě oba paláce spojeny křídlem jižním. K největší přestavbě však došlo za Žalkovských z Žalkovic. Jejich stavební činnost byla dosud datována na konec 16. století, poslední poznatky však naznačují, že probíhala již před rokem 1580. V 17. století přibyla hranolová schodišťová věž a severní křídlo, protažené oproti současnému stavu až za linii západního křídla do dnes již neexistujícího dvora či předního nádvoří. Dochází i k řadám vnitřních úprav všech palácových budov, zřízeny jsou nádvorní arkády. Až do počátku 19. století pak renesanční zámek zůstává v téměř nezměněné podobě. Kromě stavebních úprav nádvoří a přestaveb hospodářských i obytných místností postihlo zámek nejvíce odstranění dvora před západním průčelím, a to spolu se západní částí severního křídla zámku. V polovině 19. století pak bylo upraveno „useknuté“ severní křídlo a na protilehlém jihozápadním rohu vznikla romantická oválná bašta, která však byla později paradoxně považována za pozůstatek starobylého románského sídla. V devatenáctém století dochází i k dalším úpravám interiérů i exteriéru zámku v klasicistním duchu, setřeným však novorenesanční rekonstrukcí v sedmdesátých letech téhož století. Poslední zásadní rekonstrukcí prošel zámek po létech chátrání v šedesátých letech dvacátého století, která nepochybně zabránila zkáze zdevastované stavby, přesto však řadu jejích zásahů není možno považovat za šťastné.

4) Černá Hora
Po Černé Hoře se poprvé píše roku 1279 Matouš, který byl stejného erbu jako Protiva z Doubravice a rod z Vildenberka. Naposledy se připomíná roku 1298. Počátkem 14. století držel Černou Horu Arpád ztotožňovaný s Apardem z Florencie, povolaným do Čech v souvislosti se zahájením ražby pražských grošů. Krátce poté se černohorské panství dostalo do rukou pánů z Lipé. Roku 1330 je zmiňován Henrycus de Cyrna Hora. Tento Jindřich, zvaný Železný, zastával po jistou dobu i úřad moravského zemského hejtmana. Okolo poloviny 14. století však páni z Lipé začali odprodávat své moravské statky, a tak se zřejmě i Černá Hora ocitla v rukou pánů z Boskovic. Stalo se tak před rokem 1348 a prvními majiteli byli bratři Beneš a Ješek. Po ztrátě rodového hradu v Boskovicích koncem 14. století se pak Černá Hora stala na sedm desetiletí hlavním sídlem pánů z Boskovic.
Po vypuknutí husitských válek sice tehdejší černohorský pán Vaněk z Boskovic a Černé Hory stranil husitům, ale nijak výrazně se zpočátku neangažoval. Až v roce 1423 se spolčila část moravské šlechty, mezi níž byl i Vaněk Černohorský, a plenila statky katolíků, především olomouckého biskupa. Katolická jednota pak na potlačení odboje vypravila vojsko vedené biskupem Janem Železným. Černohorský hrad byl obležen a po krátkém odporu vydán obléhatelům. Při odvetném tažení husitů na Moravu však byl hrad zřejmě osvobozen. Páni Černohorští z Boskovic drželi Černou Horu až do konce 16. století. Patřili k nejvýznamnějším moravským rodům, význačnou postavou byl např. Tas z Boskovic, od roku 1457 olomoucký biskup. Za posledních pánů z tohoto rodu, sídlících na Černé Hoře, Albrechta a Jana Šembery, došlo k rozsáhlým renesančním úpravám černohorského hradu, dodnes patrným v tzv. příhrádku. Např. roku 1571 je zde doložen italský stavitel Antonio. Po smrti Jana Šembery přešlo panství prostřednictvím jeho dcery Anny, provdané za Karla z Lichtensteina, do rukou tohoto rodu. Lichtensteinové drželi Černou Horu do roku 1712, kdy ji získal rod Auerspergů. Krátce poté, roku 1724, hrad vyhořel. V troskách zůstal až do roku 1830, kdy jej nový majitel, Jan Nepomuk z Geisslern, nechal provizorně opravit. K celkové obnově sídla došlo až koncem padesátých let 19. století, kdy přestavbou pod vedením Theofila Hanssena získal zámek svou dnešní podobu, která ovšem téměř zcela skryla původní podobu středověkého sídla.
Hrad byl vystavěn na výběžku kopce nad městečkem Černou Horou. Vstupní cesta vedla přes příkop do předhradí, odděleného dalším příkopem od vlastního jádra hradu. To chránila hranolová věž, částečně zachovaná dodnes. Zato palác v zadní části jádra byl těžce poškozen za třicetileté války a zanikl zřejmě do konce 17. století. Původní podoba hradu téměř zcela zmizela pod mladšími přestavbami, zachovaly se jen původní dispozice, základy, zbytky parkánových zdí a renesančně upravené předhradí. Dnes slouží černohorský zámek jako domov důchodců.

5) Olomučany (Čertův hrádek)
Při vzniku tzv. Čertova hrádku (tento název není původní, vznikl lidovým podáním) se předpokládá iniciativa olomouckého biskupa Brunona ze Schauenburgu. Uvažováno však bývá i o jiných zakladatelích, pánech z Obřan. Po konfiskaci jejich majetku za vzpouru proti králi mohl být hrad převeden na pány z Lipé, kteří získali mj. i hrad Obřany. Při dělení rodového majetku roku 1346 získali hrad Olomučany společně Bertolt, probošt vyšehradský, a Čeněk, synové Jindřicha I. z Lipé. Záhy na to byl hrad zřejmě prodán, neboť roku 1353 připsal Bernard z Cimburka Olomučany svému bratru Albertovi z Cimburka.
V letech1375–1377 se připomíná Vilém z Opatovic a Olomučan. Patřil však k vladyckému rodu, který držel díl vsi a patrně do držby hradu nezasahoval.
Vznik hradu lze patrně spojit se sousedstvím církevního majetku v Blansku a snad i s důležitým železářský podnikáním v okolí. Konec jeho existence pak pravděpodobně spadá do přelomu 14. a 15. století, nejpozději do doby husitských válek. Pozdější zmínky o hradu totiž neexistují.
Zřícenina hradu se nachází nad údolím Svitavy jižně od Blanska. Jeho dispozice byla dvojdílná, tvořená pětiúhelným jádrem a obdélným předhradím. V hradbě oddělující jádro od předhradí byla vsazena kulatá věž s břitem. V severozápadní části jádra se nacházela palácová stavba. Z východní strany byl hrad chráněn šíjovým příkopem a valem. Dnes jsou zbytky hradu dochovány v terénních náznacích, z nichž vystupuje zdivo hradby a paláce.

6) Doubravice
Zakladatelem hradu byl dle všech předpokladů Holáč z Doubravice, šlechtic, který kolonizoval zdejší kraj v polovině 13. století. O jeho aktivitě i působení jeho příbuzných svědčí stavby románských kostelů v Doubravici a Bořitově.
Dosud neobjasněným způsobem připadl později hrad rodu s erbem zavinuté střely, jehož prvním známým členem v držení panství byl roku 1335 Ješek z Doubravice. Ten roku 1376 prodal celé panství Oldřichovi z Boskovic. Roku 1377 kupuje část a roku 1391 pak i zbytek panství Ješek Puška z Kunštátu. Po Ješkově smrti se roku 1406 ujal Doubravice jeho syn Erhart Puška z Kunštátu a Doubravice. Roku 1418 pak získávají doubravické panství páni ze Sovince. Erhart ze Sovince, držitel hradu, vystupuje v letech 1428–1431 na seznamech husitské šlechty. Právě období kolem r. 1431 se běžně uvádí jako doba zániku hradu. Tehdy tudy táhlo husitské vojsko proti Letovicím a Blansku, s ohledem na politickou orietaci majitele se však případné dobývání hradu nejeví jako pravděpodobné. Pozdější zmínky nic takového nedokládají. Až z roku 1447 je zachována zmínka o požáru hradu.
V této době také došlo k výstavbě pohodlnějšího sídla, tvrze umístěné přímo v městečku, jemuž se páni ze Sovince patřičně věnovali i v budoucnu a jehož hospodářské prosperity se snažili dosáhnout rozšiřováním a podporou obchodu.
Vlastní hrad byl postaven podle dispozice typické pro svou dobu jako bergfritový, tzn. že hlavní a dominantní stavbou byla vysoká válcová věž chránící ve svém zákrytu obytné budovy – palác. Zbytky hradu, patrné dnes pouze v zemních reliéfech zdiva s nadzemním torzem vstupní věže, se nacházejí na ostrohu nad potokem Nešorkou přibližně 1 km východně od vsi a od okolního terénu jsou odděleny výrazným dvojitým příkopem. Ten vybíhá na dvou stranách i do terénu proti hradu a spolu s dnes již jen slabě patrným valem, srovnaným polními pracemi, vytváří dosti rozsáhlé předhradí. Asi 50 m jižněji, uprostřed pole, se pak nachází zřícenina opevněného dvorce, patřícího k hradu.

7) Holštejn
Ve druhé polovině 13. století kolonizoval Hartman z Čeblovic zdejší kraj německými osadníky a ke správě vznikajícího hospodářství vystavěl nad nově vzniklým městečkem poměrně rozsáhlý hrad, nazvaný podle tehdejšího zvyku německy Hohler Stein – Dutá skála. Po jeho smrti r. 1302 zdědil panství syn Crh, který však coby duchovní a člen řádu johanitů žil v Maidberku a tam i zemřel. Jím rod pánů z Čeblovic–Holštejna vymřel po meči.
Odúmrtí připadlo králi, jenž je prodal pánům Čeňkovi z Lipé a Smilu z Rataj. Roku 1333 koupil Čeňkovu část s hradem Vok ze Sovince, jenž učinil z hradu své hlavní rodové sídlo.
Vok zemřel v 50. letech 14. století a hrad připadl jednomu z jeho synů, Vokovi II. Jeho syn Vok III., zv. Starý, spolu se svým synem Vokem IV. bojoval za bouřlivých válek mezi moravskými markrabaty na straně markraběte Prokopa a tato doba dala také zřejmě vznik pověsti o loupeživých holštejnských rytířích. Dobové prameny, vypovídající o plenění a drancování statků kapituly olomoucké, brněnské i kroměřížské, svědčí o tom, že právem. Holštejnští páni po smrti markraběte Prokopa přestoupili na stranu markraběte Jošta a po smrti Voka III. r. 1411 se jeho dědicem stal Vok IV. Žil velmi společenským životem a měl mnoho přátel i dlužníků, mezi něž patřil i král Zikmund. Vok IV. byl členem Zikmundova vojska při tažení proti Praze r. 1420, kde v bitvě pod Vyšehradem padl.
Panství zdědil jeho syn Vok V., jenž se roku 1421 angažoval v Brně během protihusitského sjezdu šlechty na straně císaře Zikmunda. Po roce 1430 začal ustupovat z veřejného života a rozprodávat rodové statky. Roku 1437 došlo i na hrad Holštejn, který koupil Hynek z Valdštejna a Židlochovic.
Hrad přestal být střediskovým sídlem a jeho vedlejší roli podtrhl i nezájem majitelů investovat finanční částky do jeho údržby. Ačkoli roku 1455 koupil hrad člen doubravické větve rodu Půta ze Sovince, ani ten již do starého a rozsáhlého sídla nemínil investovat peníze, a tak zpustl nejen hrad, ale také městečko Holštejn, nalézající se přímo pod ním.
Postupné chátrání neobydleného hradu pak ještě umocnilo rozebírání kamení z jeho zdiva při výstavbě nově založené stejnojmenné obce, vzniklé severně od zaniklého městečka.
Zřícenina rozsáhlého hradu se nachází poblíž stejnojmenné obce na osamělém skalním vápencovém suku, skrývajícím ve svém nitru jeskyni Hladomornu. Její název naznačuje, k čemu byla v době obývání hradu používána. Dnešní vchod do jeskyně býval zazděn a jeskyně byla spojena s hradem skalní chodbou.
Samotný hrad představoval jednoduchou bezvěžovou dispozici s obvodovou zástavbou a na svou dobu patřil k největším a nejpohodlnějším sídlům na Moravě.
Celá zástavba je zachována v základových reliéfech, výrazně vystupují nadzemní zbytky severozápadní hradby s výpadní brankou a zaoblené nároží severovýchodní zdi, dříve mylně považované za zbytky věže.

8) Horákovský hrad
Protáhlá ostrožna nad zákrutem Říčky naproti hradisku Staré zámky byly využívána jako útočiště již v 9.–5. století před Kristem a s přestávkami až do období Velké Moravy, kdy zde vzniklo hradisko, využívající pravěké valové opevnění svého předchůdce. Přístupno bylo dvěma branami, zástavba tvořená chatami a polozemnicemi se nacházela převážně v nejširším místě ostrožny u klešťové brány nad Říčkou. Místo bylo osídleno i po zániku hradiska až do 13. století.
V polovině 14. století využil výhodné polohy místa brněnský měšťan, který zde z místního materiálu postavil kamenný dvůr, opevnil bývalé hradisko a po tomto „hradu“ se též psal. Poslední majitel Václav Herink ze Sloupna je zde zmiňován na počátku 15. století – dvorec zřejmě vzal za své v husitských válkách a další zmínky po polovině 15. století jen naznačují zánik celého sídla. V 16. a 17. století byly na místě dvorce zřízeny vápenné pece, využívající materiál z ruin.

9) Lečenec
Archeologické nálezy datují vznik nevelkého a téměř neznámého hrádku v záhybu Punkvy u Skalního mlýna do přelomu 13. a 14. století. Písemné prameny ovšem o jeho existenci mlčí. Předpokládá se, že mohl být sídlem některého z manů nedalekého hradu Blanseku a střežil cestu procházející údolím pod ním. Hrádek byl postaven na konci úzkého hřebene a ze tří stran jej chránily příkré srázy, zbývající stranu kryl dvojitý, částečně ve skále vytesaný příkop. V čele hradního jádra o rozloze 30 × 15 metrů se nacházela věžovitá budova, další stavení se nacházelo ve východní části. Obě budovy byly zřejmě dřevěné, postavené na podezdívce z kamenů poskládaných na sucho. Další stavby zřejmě představovaly jen hospodářské přístřešky. Je pravděpodobné, že hrádek existoval jen velmi krátkou dobu.

10) Lelekovice
Lelekovický hrad byl založen kolem poloviny 14. století v blízkosti románského kostela. Do konce 14. století se o něj dělilo více rodů, až roku 1392 se jeho jediným majitelem stal Petr Hecht z Rosic. V době válek mezi markrabaty obsadili roku 1401 Lelekovice straníci markraběte Prokopa, proti nimž vytáhli brněnští měšťané vedení Erhartem z Kunštátu. Hrad byl krátce obléhán s použitím dělostřelectva a dobyt. Poté byl zcela zbořen. Po roce 1447 si u trosek hradu zřídili nové, skromnější sídlo noví majitelé Lelekovic Dupníkové z Nitkovic. Při stavbě tvrze posloužily jako zdroj stavebního materiálu ruiny hradu. Tato tvrz byla vypálena zřejmě v době česko-uherských válek a později přestavěna na faru.
Lelekovický hrad měl oválný půdorys, k plášťové zdi se přimykaly obytné budovy. Vstup zajišťovala věž s bránou. Později přibyla okolo hradního jádra i parkánová hradba. Předhradí včetně kostela bylo opevněno palisádou. Hrad byl považován za zcela zničený a jeho zbytky byly objeveny sondáží roku 1989 a odkryty při archeologickém výzkumu v letech 2000–2004.

11) Nový Hrad
Název se původně vztahoval na dnes již takřka zapomenutou stavbu stojící na západním konci vysoké ostrožny vypínající se nad údolím řeky Svitavy, asi 3 km jižně od Blanska. Po jejím zániku se jméno přeneslo na mohutné předsunuté opevnění, jež také převzalo její funkci.
Archeologický materiál dává tušit, že k založení hradu došlo na počátku 14. století. U jeho stavby stál rod, jemuž patřilo zdejší panství po pánech z Obřan – Ronovci, resp. páni z Lichtenberka, a nově založený hrad nahradil v l. 1315–1316 zničené správní centrum na obřanském hradě. Kolem r. 1364 byl Vilém Krušina z Lichtenburka nucen vystavět nový hrad – Ronov u Útěchova, lze proto soudit, že krátce předtím přenechal Nový Hrad moravskému markraběti. Z roku 1381 je totiž první písemná zmínka o hradu jako o majetku markraběte Jošta, který jej kolem roku 1400 zastavil Vaňkovi ml. z Boskovic. Po Joštově smrti r. 1411 se správy markraběcích statků ujal král Václav IV., který hrad Vaňkovi odebral a r. 1419 jej zastavil Pročkovi z Habrova. V květnu 1420 sice potvrdil král Zikmund zástavní právo opět Vaňkovi z Boskovic, ale ten se brzy připojil na stranu husitů a velmi škodil blanenskému biskupskému majetku. Roku 1423 vytáhlo vojsko olomouckého biskupa Jana Železného proti Vaňkovým hradům Černé Hoře a Novému Hradu, přičemž se druhého z nich zmocnilo. Ještě téhož roku získal Vaněk z Boskovic hrad zpět, ale záhy umírá a zástavu na něj získává jeho syn Oldřich Černohorský z Boskovic. Oldřichův syn Jindřich vyměnil r. 1441 Nový Hrad s králem Jiřím z Poděbrad za hrad Svojanov, ale již 1460 byl zástavním držitelem hradu Proček z Kunštátu. Roku 1466 získal zástavu na Novém Hradě Čeněk z Kunštátu, jenž r. 1467 hrad důkladně opravil. Oprava zřejmě měla vliv i na vojenský výkon, který předvedla posádka hradu při obléhání vojskem krále Matyáše za česko–uherských válek. Nový Hrad byl obléhán uherským vojskem od jara 1469 a vzdal se teprve počátkem následujícího roku. Obléhatelé zřejmě nedokázalii dobýt hrad přímým útokem, proto v jeho okolí vybudovali řadu pevnůstek, bránících v přístupu posil a zásob do hradu. Zachovalost a ucelenost tohoto komplexu fortifikačních staveb, dosud v terénu patrných, je velmi zajímavá a svého druhu unikátní. Proto zde také proběhl archeologický výzkum, který umožnil definovat smysl drobných pevnostních staveb. V únoru 1470 byl hrad předán Ladislavovi z Podmanína, Matyášovu zemskému správci. Ještě téhož roku hrad získal Dobeš Černohorský z Boskovic, Matyášův straník, který jej držel spolu s bratrem Benešem.
Stavební činnost obou bratří vedla k vybudování mohutého předsunutého opevnění na místě jedné obléhací pevnůstky. Pamětní deska nad vjezdem datuje tuto stavbu do roku 1493. Předsunuté opevnění později přejalo název i funkci původního hradu, který po obležení zřejmě již nebyl opravován. Posledním majitelem hradu z rodu Boskoviců byl Jan Šembera. Po jeho smrti roku 1597 zdědila Nový Hrad jeho dcera Kateřina, provdaná za Maxmiliána z Lichtenštejna. Lichtenštejnové hrad opravovali a udržovali, v červenci 1645 jej však dobyli, vydrancovali a vypálili Švédové, obléhající Brno, a to údajně pomocí zrady místního sedláka.
Poškozený hrad pak sloužil jako sídlo panských myslivců, případně jako sklady válečné výzbroje, vyráběné v nedalekých hamrech. V devatenáctém století jej Lichtenštejnové nechali upravit v duchu dobového romantismu, mimo jiné přibyla vyhlídková věž, která však musela být snížena při výstavbě železničního tunelu pod hradem ve 40. letech 19. století.
Původní hrad byl tvořen obdélníkovou stavbou rozměrů 55 × 30 m, obehnanou kamennou hradbou s palácem v nejvíce chráněném místě ostrožny na západě a s věžovou stavbou, jejíž destrukce se tyčí přibližně uprostřed. Od stejně velkého předhradí, na němž nejsou patrny pozůstatky po kamenných stavbách, byl oddělen hlubokým, ve skále vylámaným příkopem, stejně jako toto předhradí od vlastní ostrožny.

12) Rájec nad Svitavou
První zmínka o Rájci je v listině biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141, kdy se v soupisu statků olomouckého biskupství uvádí Blansco cum Rayc. Biskup Jan V. Bavor později prodal Rájec rodině, která se pak v letech 1236–1286 po něm psala.
Další zmínky o Rájci jsou až z 30. let 14. století. Roku 1335 se připomínají bratři Lambert, Ješek, Všebor a Heřman, zřejmě příbuzní vladyků z Lelekovic, neboť se píší jak po Rájci, tak po Lelekovicích. Od roku 1386 držel rájecké panství Ješek Puška z Kunštátu. K roku 1412 jsou v Rájci připomínány dva hrady zřícené neb stržené, pravděpodobně byly zničeny za válek mezi moravskými markrabaty. Poslední zmínka o rájeckých hradech je z r. 1446.
Podle zmínek v pramenech se v Rájci předpokládá existence dvou hradů. První z nich stával pravděpodobně v prostoru dnešního předzámčí, druhý bývá situován do míst zvaných Hradisko. Oba zřejmě nepříliš rozsáhlé hrady zanikly koncem 14. století či za válek mezi markrabaty. Jak dosvědčuje dochované předzámčí, byl první hrad obnoven a později přestavěn na renesanční zámek, zatímco po druhé stavbě nezbyly žádné stopy. Renesanční zámek byl ve druhé polovině 18. století rozebrán a materiál z něj posloužil ke stavbě zámku dnešního.

13) Ronov
Roku 1364 se připomíná jako hrad nový v listině Čeňka Krušina z Lichtenburka. Patřil k hradům vzniklým v období vlády Karla IV. a dávajícím přednost pohodlí před obranyschopností. Palác vložený mezi dvě věže tvořil jádro, obehnané hradbou s branskou věží. Vzhledem k nepříliš výhodné poloze se stavitelé hradu pokusili vyhloubit před jeho čelem příkop. Stavba se však zřejmě protahovala a nedokončený hrad zanikl velmi pravděpodobně v době válek mezi markrabaty.

14) Rytířská jeskyně
Ačkoli rozměry nevelký, představuje jediného našeho zástupce jeskynního hradu, typu, který je jinak celkem běžný hlavně v alpských zemích. Tento unikát se nachází v Suchém žlebu nedaleko Kateřinské jeskyně. Portál přírodní jeskyně, kterou lidé navštěvovali již od starší doby kamenné, ve středověku přepažila krátká, snadno bránitelná hradba, která spolu s nutnou obytnou stavbou umožnila vznik jeskynního hrádku. Nálezy dokládají jeho existenci již od 13. stol. Písemné zprávy chybí, ale hrádek zřejmě střežil cestu vedoucí kaňonem a mohl být součástí obrany nedalekého Blanseku. jeho zánik lze datovat nejpozději do husitských válek, a jak nasvědčují nálezy hrotů šipek kuší, šlo zřejmě o zánik násilný. Z celého sídla, pravděpodobně spíše strážního stanoviště, se dochovaly prakticky jen pozůstatky dvou hradebních zdí, vnitřní a zřejmě o něco mladší vnější. Představa podoby jeskynního hradu si vyžádala značnou fantasii. Ve vrstvení skalních stěn a stropu jeskyně nelze bezpečně odlišit umělé zásahy pro osazení trámových stropů a úrovně zadního nádvoří změnily výkopy výzkumů. Přístup pro pěší, stěží pro jezdce, vedl stezkou ve strmém svahu k brance v první hradbě. Asi jediná obytná stavba byla vložena do hlavní hradby vedle úzké branky, kterou se procházelo do hlouby jeskyně. Hranolový palác vystavěný v kameni jen do výše hlavní hradby měl asi pultovou střechu pro odvod kouře pod stropem jeskyně z hradní kuchyně stojící samostatně někde v zadním dílu. Proti vstupu do hradu je zajímavá, z části uměle přitesaná skalní galerie zhruba ve výši koruny hlavní hradby. Mohla nést střelecký ochoz pro kontrolu vstupní partie. V jeho ukončení by se dal očekávat praktický hradní prevét shora dokonale chráněný skalním převisem. Lákavá, ačkoli nedoložená se jeví možnost souvislosti s protilehlou jeskyní, jejíž název Koňská jáma vyvolává představu ustájení koní posádky hrádku. Dnes je Suchý žleb zarostlý lesem, který zakrývá svah a skalní bradlo s Rytířskou jeskyní. Unikátní opevnění vložené do mohutného portálu vyvolalo potřebu pokusit se o kresebné vyjádření pohledu, který skýtal hrad pro příchozího ve středověku, kdy byl porost vyklučen. Kresba nemusí být zcela přesná, ale jistě se jednalo o impozantní podívanou

15) Vildenberk
Jen nepatrné zbytky v lesích severně od Pozořic dnes připomínají existenci rozsáhlého hradu. Jeho zakladatelem byl zřejmě Půta z Vildenberka, jenž se po hradu psal roku 1318. Jeho vnukové však roku 1371 prodali nevelké rodové sídlo markraběti Janu Jindřichovi, který zahájil jeho rozsáhlou přestavbu. Původní hradní jádro doplnily nové obytné budovy, rozšířeno muselo být i hospodářské zázemí. Vzhledem k nedostatku místního kamene byly hojně používány cihly. Po smrti Jana Jindřicha pokračuje ve stavbě jeho syn Jošt a pravděpodobně z jeho doby pocházejí pokusy o zlepšení obranyschopnosti hradu v době nadcházejících válek mezi moravskými markrabaty. Hrad Vildenberk zanikl snad v této bouřlivé době na přelomu 14. a 15. století, velmi pravděpodobná je však varianta, že vzhledem k nedostatku finančních prostředků nedokázal markrabě stavbu dokončit. Roku 1402 je uváděn jako zřícený a panství bylo postupně rozprodáno. V následujících staletích posloužil jako zdroj stavebního materiálu pro široké okolí.
Hrad Vildenberk patří k velmi rozlehlým hradům – jeho celková délka činí téměř 140 metrů. Vstup do původního hradu vedl po mostě přes příkop do malého předhradí, odtud pak okolo hradního jádra do hospodářské části hradu. Z ní bylo přístupné nádvoří s věžovitým palácem. V době, kdy hrad držela markrabata přibyly v původní hospodářské části další obytné budovy a hospodářské zázemí bylo posunuto až za původní příkop. Před hradem pak začalo vznikat opevněné předhradí, evidentně však nebylo dokončeno.
 

Zpět na výpis