Objevitelé Moravského krasu

Moravský kras je jednou z nejvýznamnějších krasových oblastí v Evropě a největší krasovou oblastí v České republice. Na ploše 94 km čtverečních se nachází řada krasových jevů, mezi nimi i více než 1100 jeskyní.

Na území Moravského krasu se vyskytuje celkem 11 přírodních rezervací, čtyři národní přírodní rezervace a dvě národní přírodní památky, chránící unikátní exempláře živé i neživé přírody. Pro svou jedinečnost byl Moravský kras roku 1956 prohlášen chráněnou krajinnou oblastí. Je pozoruhodné, že naprostou většinu průzkumů a objevů v Krasu prováděli nikoli vyškolení odborníci, ale amatéři. Expozice se snaží připomenout právě tyto nadšence, kteří v období od 18. století do třicátých let století 20. razili cestu do tajuplného podzemního světa a zasloužili se o jeho poznání. Průzkum jeskyní probíhal zřejmě již ve starších dobách, za prvního badatele v Moravském krasu je považován mnich Lazarus Schopper, který roku 1723 dosáhl dna Macochy. Od Schopperových dob se krasu věnovala řada badatelů, systematičtější výzkum se datuje od poloviny 19. století a je spojen především se jménem lékaře salmovských železáren v Blansku Jindřicha Wankla. Ve druhé polovině 19. století se tehdejšími Moravskému Švýcarsku věnovali i další badatelé, např. Martin Kříž, Florián Koudelka či Jan Knies, významné místo náleží i jeskynní skupině klubu německých turistů v Brně, která jako zcela první nasadila při pokusech o průchod do podzemních prostor těžkou techniku. Zřejmě nejznámější osobností výzkumu Moravského krasu, i když možná poněkud na úkor ostatních badatelů, byl vnuk Jindřicha Wankla Karel Absolon. Jeho snahy o dobytí „podzemní říše“ vyvrcholily ve třicátých letech 20. století zpřístupněním komplexu Punkevních jeskyní, uskutečněným ovšem dosti násilnými a již v té době kritizovanými metodami.

                                                                                                                                                          

Zpět na výpis